Mesiášova příští již brzy a za našich dnů se všemi věrnými Izraele, AMEN!
Rebe reb Šmelke mnoho nepsal. Toliko jeho výklady k Pěti knihám Mojžíšovým se nám dochovaly. Zaznamenal je jeho žák svatý reb Jisrúl z Kožnice svým úsečným slohem a nazval je »Divré Šemuél« (Slova Samuelova).
Zato byl jeho frankfortský bratr Pinches výtečným literátem. Napsal celkem sedm spisů. Jeho »Haflaá« je z nich nejslavnější. Rebe reb Pinches v stáří oslepl zákalem. Jen jedno oko si dal operovat. Pravil, že dívat se na tento svět je zbytečné, a k službě Pánu Bohu že postačí mu oko jedno.
Zemřel v roce 5562 (1802) — nechť nás chrání Světlo jeho zásluh!
Málem bych však byl zapomněl na něco velmi důležitého. Svatý rebe reb Šmelke znal i budoucnost:
Žil tehda v svaté obci mikulovské jeden člověk, zámožný kdysi, jenž však veškerého jmění svého pozbyl. A tenhle člověk pořád jen škemral, aby mu svatý rebe reb Šmelke jakési ověření sepsal, z něhož by patrno bylo, že není on žebrák lecjaký, nýbrž občan vážený. Vyzbrojen pak psaním tím na cestu světem vydati se hodlal, věda, že souvěrec nižádný, popatře v písmo tak posvátné, od prahu svého neodežene ho, nebohého. Rebe reb Šmelke však dokumentu takového vydati jemu nechtěl, říkaje, že raději sám co živ podporovati jej bude, než aby vykonal dílo, které by dost možná mnoho zla naplodilo. Ten člověk tedy vida, že po dobrém nepořídí už asi ničeho u svatého rebe reb Šmelka mikulovského bez povážení k podniku se odhodlal, jenž zajisté hoden pochvaly není. K vrchnosti se obrátil s poníženou prosbou, aby světce nejmilostivěji přiměla vyhověti té žádosti jeho. A kníže pán, kterýžto člověka onoho ještě za
