A opravdu, jak sladké jsou spisy svatého rebe reb Jojnysna! Když tak čteme jeho »Jeárót Devaš«, to znamená česky »Plástve medu«, nebo jeho »Ahavat Jónatan«, t. j. »Láska Jónatanova«, zdá se nám chvílemi, že čteme knihu nějakého skutečného chasídského světce. Když mu tedy říkáme rebe reb, víme, co děláme. Ale pravým chasídem přece jen nebyl. Vždyť zapovídal požívání kávy, čaje, ba i kouření. Nu, bez kávy bychom se snad ještě jakž takž obešli. Ale představte si nás chasídy bez čaje, nebo dokonce bez kouření! To přece není ani možné. Víte přece, že pravým světcům je kouření velmi svatým skutkem. Málem je to obětování. Jak náš svatý Talmud praví: »Veškeré činy konej jen Nebesům pro požitek!« To se ovšem vztahuje i na kouření. Ba především na kouření. Vždyť ten kouř opravdu stoupá k nebesům.
Ale abychom se zase příliš nezaběhli! Vždyť si tu chceme vyprávět o těch dvou našich svatých bratřích, a zatím se touláme světem, skoro jako oni kdysi světem bloudívali. Bratři rebe reb Žíše a rebe reb Mélech chtěli totiž sdílet s Pánem Bohem muka, která On snáší s námi uprostřed našich neřestí a nečistot, v tom našem Vyhnanství přehořkém. A tak se tedy ti milí bratři vydali — po příkladě dávných asketů — na cestu světem.
Ve veliké bídě a v strádání neskonalém bloudili kraji a zeměmi. Vyhýbali se obcím, nad nimiž neuzřeli zářit velebnost Boží, a do domu, nad nímž se jejich svatému zraku nezjevilo tajemné jméno Páně, nevstoupili. A neustále byli veselí, jak se na pravé chasídské lidi sluší.
Zejména starší bratr, rebe reb Žíše. »Jak je vůbec možno být smutný?!« divíval se svatý rebe reb Žíše. »Co bylo — pro to se přece rmoutit nebudeme; vždyť už to máme za sebou. Budoucnost — tu beztak nikdo
