Chasídské světce oslovujeme v řeči přímé titulem »rebe«. Vyprávíme-li o nich, užíváme kratšího titulu »reb«. Reb ovšem znamená poněkud nižší stupeň důstojnosti. Jsou však světci, jejichž velikost ani ten ani onen titul ještě nevystihuje. Dáváme jim proto oba tituly zároveň; rebe i reb. Nemnoho je arci světců takových. Celkem toliko osm. Předně je to svatý rebe reb Bér neboli Kazatel z Meziriče a po něm někteří jeho žáci: moravský světec rebe reb Šmelke z Mikulova a jeho bratr rebe reb Pinches z Frankforta. Bratři rebe reb Mélech, správněji Elimélech z Liženska a rebe reb Žíše z Hanipoli. Dále pak rebe reb Šimen z Jaroslavi a rebe reb Búrechl z Mezibozu. Je to něco podobného, jako když v životě vezdejším říkáme profesor doktor nebo inženýr doktor, jenže rebe reb je ještě mnohem světější a velebnější. Ale abychom nezapomněli na toho osmého, nebo lépe řečeno prvního! Je to staropražský rebe reb Jojnysn Ajbšic (Jónatan Eibenschitz). Říkáme mu rebe reb, ačkoli žil dávno před svatým Baal-Šemem a tedy před počátkem chasídské éry. Ale říkáme mu tak s právem, neboť byl předchůdce chasidismu. Předchůdců má chasidismus totiž několik. Jsou to na př. — nehledíc k svatému ARÍ v Palestině — především pražský Veliký rabi Lev, dále italský Hóše Hajjim Luzzatto a konečně pražský rabí Jonathan Eibenschitz, to jest, náš svatý rebe reb Jojnysn. Rebe reb Jojnysn se stal rabínem v Praze v roce 1711. Bylo mu tehdy teprve 21 let. Předtím žil na Moravě. Když pro nic jiného, tož aspoň pro tu neobmezenou úctu, které požíval u svých pražských žáků, zasluhuje si svého chasídského titulu. Ctili ho tehda v Praze téměř docela tak jako my, chasídové. A také pro svou skromnost a pro shovívavost k odpůrcům zasluhuje svého chasídského titulu.
Později, když byl povolán do Hamburku, říkali o něm tam v Němcích, že je »po moravsku sladký«.
