o přijetí či nepřijetí duše do ráje. Mezi soudci byl až dosud jeden světec, jenž zemřel v pradávných dobách a který již dávno zapomněl na svody tohoto světa a na lidskou slabost. Proto byl velice přísný soudce a téměř nikoho nechtěl do ráje pustit. Nyní byl z onoho soudu odvolán a stal se tam nahoře členem ještě vyššího soudního dvora. Jeho místo v soudu nižším je uprázdněno…«
Třetího dne poté reb Írele skonal.
Jeho syn, reb Šlojmele, měl se nad čerstvým rovem pomodlit synovskou modlitbu »Kadyš« pro povznesení duše otcovy.
Řekl však jen první větu modlitby:
»Posvěceno a velebeno budiž slavné jméno Boží!«
Dál se reb Šlojmele nemodlil. Pravil:
»Anděl jako můj otec pro své povznesení víc nepotřebuje.«
Když se o těchto slovech Šlojmelových doslechl reb Heršele ze Zidačojva, řekl:
»Je málo dětí, které vědí tak dobře, co je otec, jako to ví reb Šlojmele.«
Reb Šlojmele přežil svého svatého otce jen čtyři měsíce. Když ho před smrtí chasídové prosili, aby od nich neodcházel, odpověděl jim:
»Jak možno déle žíti, když jsme měli takového tatínka?!«
Streliští osiřeli.
Chtěli si nalézt jiného světce, který by jim nahradil jejich Írelíčka. Marně však bloudili světem. Nikde se jim nelíbilo.
Na konec si vzpomněli na reb Jíde Herše stretenského. Z chasídů streliských se stali chasídové stretenští. Nikdy nezapomenu na kouzlo modlitební melodie stařičkých chasídů stretenských. Do skonání bude znít v mém sluchu.
Ani toho, jenž přebírá perly, ani toho, jenž váží zlato,
