žehnati a jméno tvé vznešeně velebiti. Jen pro mne jsi neurčil nijaké požehnání!«
»Neplač, mé dítě!« utěšoval jej nebeský Otec náš. »Odškodním tě za to hojné. Věz, že ničím na světě nebudou lidé prokazovati tolik dobrodiní, jako právě tebou.«
A vskutku! Ničím si v tomto světě nezískáváme tolik zásluh a přitom tak snadno a tak lehce, jako tabákem. Nic nám to nikdy neubližuje, téměř nic nás to nestojí a nikdo, komu prokážeme milosrdenství tabákem, se neurazí a studem, že byl nucen milosrdenství přijmout, se nezačervená. A všichni jsme si tu rovni. Bohatí i chudí, zlí i dobří, skoupí i štědří.
Přijde soused na táčky a nemáme, čím bychom jej pohostili. V chalupě není skývy chleba, není špetky čaje, není vodky. A přece nám Pán Bůh dopřeje, abychom skutek pohostinství vykonali stejně krásně jako náš tatíček Abraham, jenž mohl zaříznout pro hosty tele, mezitím co jim matička Sára pekla koláče z vejražkové mouky.
Jak je to možné? — Inu takto:
Vytáhne soused lulku, vyloví z kapsy kaftanu pytlíček tabáku, lulku vyklepá, tabákem napěchuje a rozhlíží se.
Vidíme, že se soused rozhlíží a dovtípíme se.
Co uděláme? Vstaneme, vezmeme lopatku, v peci popel rozhrábneme a už neseme hostovi žhavý uhlíček na lopatce.
Soused si od nás nedá arci sloužit. To on jen tak čeká, až se k němu opět vrátíme. Ale když jsme už tady a uhlíček je na lopatce, vezme nám lopatku z ruky a zapálí si sám.
Kouří soused, kouří, spokojeně si s námi povídá, a když je po besedě, v míru a pokoji odchází.
Stálo nás něco to naše pohostinství?
Ne.
Uškodilo nám nějak?
