spatřiti jen tmavou kožišinu — bez hlavy, bez noh, bez velikých, lysých tlap, jež rád lechtával, a bez uší, jež rád štípával. Nebylo tu ničeho z ní, pouze k u s tmavé kůže — a zápach.
Ale veliká útěcha hřála jeho polekanou dušičku. Cítil ochrannou blízkost nepřemožitelné a trvalé síly a v prvním teple slunečních paprsků záda se mu čechrala a on položil svůj hnědý nosík mezi tlapky a do kožišiny matčiny. Miki, jako by se marně pokoušel rozřešiti tajemství svého nového druha, pozoroval ho upřeně, hlavu maje položenu mezi předními tlapami. Ve své směšné hlavě — ozdobené jedním dobrým uchem a druhým necelým a okrášlené nad to odstávajícími vousy, jež zdědil po svém airedalském předku — pokoušel se dospěti k jakémusi porozumění. Od samého začátku přijal Neewu jako přítele a kamaráda — a Neewa mu dal nevděčně pořádný výprask za jeho námahu. To ještě mohl Miki odpustiti a zapomenouti. Čeho však odpustiti nemohl, bylo naprosté nevšímání, jež, zdálo se, Neewa pro něj měl. Jeho hravé šprýmy nedošly uznání u mláděte. Když štěkal a poskakoval kolem, klada se na břicho nebo kroutě se a vřele ho zva, aby si zahrál na honěnou neb aby se popadli do křížku, Neewa naň prostě pohlížel jako hlupák. Divil se snad, zda Neewa má radost z něčeho jiného než boje. Dlouho trvalo, než se rozhodl učiniti druhý pokus.
Stalo se to vskutku na půl cestě mezi snídaní a polednem. Po celou tu dobu se Neewa sotva pohnul a Miki shledával, že se nudí k smrti. Trampota bouře včerejší noci byla pouze vzpo-
