Jděme nejprve zpět ku prvním představám, které si as lidé činili o tvaru všehomíra soudíce jedině dle svědectví smyslů. Vzpomeňme si, co jsme si myslili jsouce dětmi; neboť prvotní lidstvo bylo podobno slabému nevědomému dítěti.
Obloha zdá se býti modrou klenbou postavenou na obzoru nad plochou okrouhlou zemí. My se vidíme uprostřed tohoto kotouče zemského. Tak myslí o sobě nárůdkové, prve než cestovali: každý se chlubí, že jest uprostřed světa. V jaké vzdálenosti dotýká se obloha obzoru? Odpověď zůstává neurčitou, neboť kráčejme kamkoli, nedodejme té zdánlivě meze. Na čem spočívá země sama? Toho nevíme, a sotva se odvážíme ptáti se na to sami sebe: pokládáme jí nejprve za nekonečnou do hloubi.
Brzo však, any slunce, měsíc, hvězdy vycházejí nám nad hlavami, zapadají a opět se objevují zítra na východě, cítíme, že potřebují naprosto nějakého průchodu pod zemí. Tu se domníváme, že země nenoří již kořenů do nekonečna, nýbrž že se nese na horách, na sloupech, mezi nimiž by hvězdy mohly procházeti.
Ale na čem pak by zase spočívaly tyto opory? Cítíme, že nesnáz jest jenom oddálena, a ježto zároveň pomalu se tvoří představa, že klenutí nebeské otáčí se za 24 hodiny kolem nás a že hvězdy jsou od nás stejně daleko
