méně u Arabů a za školy alexandrinské; ale bylo jalové a skorem nemožné zabývati se theorií a spěti k samému cíli vědy, který záleží v tom, abychom poznali přírodu.
Dodejme však, abychom nebyli viněni z nevděku ke starému a střednímu věku, že dozajista bez prací dávnověkých vědy novověké by nebylo. Jsme dříve malí, než-li vyrosteme. Díky pozorováním a vysvětlováním starodávným bylo možno zjistiti nedostatečnost hypothés a vymysliti za ně lepší.
Musíme dojíti až do patnáctého a šestnáctého století, abychom viděli zavádění methody pokusné, abychom našli učence samostatné, povznášející se ku známosti všehomíra a jevící se nám za této jitřenky nového věku co předchůdci nesmrtelného hvězdáře, s nímž brzo vstoupíme v bližší styky.
Jiří Purbach, první astronom vědeckého obrození, narozený v Purbachu (v Horních Rakousích) roku 1423, zemřelý r. 1461, dospěl ještě uprostřed XV. století k tomu, aby doslovně opět vystavěl hmotná nebesa starých národův. Ačkoli se mu dostalo od kardinála Cusy osobně vyzvání, aby uvažoval o možnosti pohybu země, který, jak uvidíme, byl uhodnut již od dob starého věku, neměl býti obnovitelem soustavy světové a filosofie přirozené, nýbrž měl ponechati zásluhy o to Koprníkům, Galileům, Keplerům.