senovo zrakům lidu. Takový byl prostý program této slavnosti. Polsko bylo tehdy spravováno cařem či spíše velikým knížetem Konstantinem, starším bratrem caře Mikuláše.
Příliš horliví politikové polekali knížete upozorňujíce jej, že slavnost ta jest jen záminkou a povstání skutečným účelem.
Novosilcov, senátor říše ruské, nesmířitelný nepřítel jména polského, přichvátal ke knížeti a měl jej k tomu, aby odepřel svého svolení. „Lid, pravil, zúčastní se tohoto projevu. Kdo že předsedá této slavnosti? Muž známý obecně svým vlastenectvím, jemuž jest jen slovo pronésti, aby veškeré té spoustě lidu, přišlé na uctění památky astronomovy, vtiskl do rukou zbraň jménem neodvislosti a národnosti, atd.“
Nedůvěřivý princ povolal k sobě předsedu Společnosti Přátel Nauk, dal si ukázati jeho řeč, vzdychnul, hrozil, žádal změn v jeho oslovení a posléze svolil nechati slaviti odhalení pomníku, učiniv náležitá opatření a čině jej osobně zodpovědným za to, co by se snad událo.
Odhalení se konalo za mračné oblohy. Hlavní ulice, kudy měla jíti Společnost Přátel Nauk, jakož i náměstí určené za místo pomníku, byly zaplaveny davem. Muži, ženy, starci, děti, bohatí, chudí se tlačili se stejnou dychtivostí, aby projevili svou radost, aby se súčasthili obřadu, který byl zároveň holdem i napravením, daní splacenou geniovi a výrazem
