158
rozeně jest nestvůrné, neschopné. Největší věci se rodí ve stavu zárodkovém takořka a rostou nezpozorovány.
Později je zpozorujeme, ale není jich ještě ve skutečnosti. Myšlenky navzájem se zúrodňují; vědy vzájem si pomáhají; pokrok postupuje. Drahně lidí cítí pravdu, sympatisují s míněním, dotýkají se objevu nevědouce o tom. Přijde den, kdy duch synthetický cítí jaksi vtělovati se ve svém mozku myšlenku téměř zralou; nadchne se pro ni, obírá se jí, pozoruje ji; ona roste vůčihledě; vidí kupiti se kolem ní množství živlů, které jdou jí na oporu. V něm stává se myšlenka ta naukou. Tu jako blahověstové apoštolští stává se evangelistou, hlásá pravdu, dokazuje ji svými spisy, a všichni uznávají v něm původce nové soustavy, ačkoli všichni dokonale vědí, že nevynašel té myšlenky a že drahně jiných před ním mohlo tušiti její velikost.
Ten, kdo svými pracemi vědeckou nauku filosofickou nebo náboženskou učinil svou, nejen nemůže mysliti ani okamžik na svou osobu, na svou slávu, an prohlašuje své otcovství a vyjadřuje své zvláštní práce (opatrné opatření bylo by tu zhola zbytečné); ale jest přirozeno, že hledí naopak dáti na veřejnost všechny, kdo byli jeho předchůdci, vyhrabat i důvody pohřbené od věků pod obecnou lhostejností. Takovým jednáním autor ctí sebe sama a utvrzuje své dílo.
