Po celý středověk, od VI. do XV. století, tato theorie o pohybu země zůstala utajena pod vládnoucí theorií o nehybnosti, která se stala klassickou a úřední. Nicméně vidíme, že se občas objevuje, obyčejně aby byla odsuzována, zřídka, aby byla hájena. Na počátku IV. století Lactantius dává doslovně a bez obalu „hlupáků“ těm, kdo mají za to, že se země točí, že jest kulatá, že jsou protichůdci a že kráčíme kolkolem ní, aniž padáme.[1] Beda Venerabilis předstihuje ještě tyto břitké kritiky v VII. století.[2]
Otcové církevní vesměs souhlasně staví křesťanskou theologii fysickou na soustavě Ptolemaiově a zakazují dotknouti se jí.
Nicméně, jak jsme právě řekli, zákmit pravdy nepohasl a prokmitával ob čas. V jedné ze základních knih hebrejské Kabbaly, Zoharu, sepsané bezpochyby okolo III. století našeho letopočtu a nepopíratelně před koncem XIII., pozorujeme mimo jiné toto místo: „Země se točí o sebe v podobě kruhu. Jedni jsou nahoře, druzí dole. Všichni tvorové mění vzhled podle tvářnosti každého místa podržujíce všude touž polohu. Některá končina země jest osvětlena, kdežto ostatní jsou ve tmách.[3]
