Vizme nyní úryvek z Archimeda na počátku jeho knihy nadepsané „De Arenario,“ který mluví slovy velmi určitými o pohybu posuvném:
„Světem, praví, většina astronomů nazývá kulovou vrstvu, jejíž střed je týž jako střed země a jejíž poloměr se rovná vzdáleností země od slunce. Aristarch Samský uvádí tento náhled vyvraceje jej: dle něho byl by svět mnohem větší; klade slunce za nehybné tak, jako hvězdy, a myslí, že země se točí kolem slunce jakožto středu a že velikost sféry stálic, jejímž středem je střed slunce, jest taková, že obvod kruhu opsaného zemí má se ke vzdálenosti stálic jako střed kruhu k jeho obvodu.“
Seneka takto se vyslovuje s druhé strany o otáčivém pohybu země: „Jest důležito vyzkoumati, zdali země jest nehybná uprostřed světa, či zdali, když nebe jest nehybné, země se točí o samu sebe.
Spisovatelé někteří pravili, že země nás unáší, aniž toho pozorujeme, a že je to náš pohyb, který působí zdánlivě vycházení a zapadání hvězd. Zajisté hodno našeho bedlivého pozorování, abychom zvěděli, máme-li byt líně stojící či obdařen-li nesmírnou rychlostí, zdali Bůh točí vším okolo nás čili točí námi samými.“[1]
- ↑ Seneca, Quaestiones naturales, kn. VlI , kap. II.
