li k tomu příležitost, neboť jest to nejmužnější hra, která nám zbyla. Avšak, nepozval jsem vás sem, abychom mluvili o sportu. Sešli jsme se, abychom něco ustanovili o své záležitosti. Zde na první straně ‚Timesu’ jsou zaznamenány parníky. Zde jest na příklad jedna loď, jedoucí z Boothu do Para příštího týdne ve středu a jestliže byste to s profesorem mohli dohnati, myslím, abychom jí použili — jak myslíte? Dobře tedy, ostatní umluvím s ním. A jak jest s vaší výpravou?«
»O tu se postará můj list.«
»Dovedete stříleti?«
»Trochu lépe, než prostředně.«
»Dobrý Bože! Tak špatně? Je to ovšem poslední věcí, na kterou vy, mladí lidé, pomýšlíte, abyste se jí naučili. Všichni jste jako včely bez žahadel, jakmile vylétnete z úlů. Ale jednou se budete nečinně dívati, když někdo přijde, aby vám vykradl med. Ale v Jižní Americe bude třeba, abyste dovedl držeti svoji pušku přímo, neboť není-li náš přítel-profesor šílencem nebo lhářem, můžeme se tam setkati s věcmi velmi podivnými, než se dostaneme zpět. Jakou máte pušku?«
Pak došel k dubové skříni a když ji otevřel, spatřil jsem řadu třpytících se dvojitých hlavní jako píšťaly varhan.
»Podívám se, co bych vám mohl poskytnouti ze své vlastní baterie,« pravil.
Potom bral z řad krásných kulovnic jednu po druhé, otvíraje a zavíraje je s cvaknutím a
