Tento úvod přivedl přednášejícího k velikému řebříku zvířecího života, počínajíc dole, hluboko dole u měkkýšů a nepatrných mořských tvorů až vzhůru, stupeň po stupni, přes plazy a ryby, až jsme dospěli k vačici potkanové, kteréžto zvíře rodí živá mláďata a jest proto přímým předkem všech ssavců a tudíž také nutně každého přítomného ve shromáždění. (»Nikoliv, nikoliv!« od nějakého nevěřícího studenta v zadní řadě.) Jestliže onen mladý muž s červenou kravatou, který vykřikl »Nikoliv! Nikoliv!« a jenž se domnívá, že snad byl vysezen z vejce, by na přednášejícího chtěl na konec jednání čekati, byl by přednášející rád, když by mohl viděti takovou zvláštnost. (Smích.) Bylo by podivné, domnívati se, že vrcholem všech dlouhých postupů přírody by bylo stvoření tohoto pána s červenou kravatou. Zdali však tento postup se zastavil? Měli bychom snad onoho pána přijmouti jako poslední typ — jako vše a jako konec vývinu? Přednášející doufá, že neurazí citů onoho pána v červené kravatě, když bude tvrditi ať jsou cnosti onoho pána v soukromém životě jakékoliv, že přece jen by obrovské pochody ve vesmíru nebyly zplna ospravedlněny, kdyby měly naprosto skončiti jeho stvořením. Vývoj není silou vyčerpanou, nýbrž silou, která dosud tvoří a v záloze jsou dojista stále větší možnosti.
Když takto, za všeobecného chechtotu, si přednášející velmi pěkně pohrál s mladíkem, který ho vyrušil, vrátil se ke svému obrazu mi-
