něco podobného, ale jsem přesvědčen, že něco nového objevil.«
»Pro Boha, napište to tedy, člověče!«
»Chtěl bych to napsati, ale vše, co mi sdělil, bylo přísně důvěrné a za podmínky, že o tom psáti nebudu.« Pak jsem shrnul v několik vět profesorovo vypravování. »Tak se věci mají.«
Mc. Ardle činil velmi nedůvěřivý obličej.
»Nuže tedy,« řekl konečně, »vraťme se, pane Malone, ke dnešní večerní vědecké schůzi. O té přece není nutno něco zatajovati. Nemyslím, že by chtěl některý list podati o ní zprávu, poněvadž o Waldronovi bylo psáno již tucetkrát a že tam bude mluviti Challenger, o tom nikdo neví. Budeme-li míti štěstí, chytíme tím pořádného kapra. V každém případu tam budete přítomen a podáte nám pěknou zprávu. Ponechám vám v listu místo až do půlnoci.«
Po celý den jsem měl plné ruce práce a časně jsem šel na oběd do klubu »Divokých«, kde jsem měl schůzku s Henrym Tarpem, chtěje mu podati zprávu o svých dobrodružstvích. Naslouchal mi se skeptickým úsměvem na svém hubeném obličeji a přímo řičel smíchem, když slyšel, že mne profesor přesvědčil.
»Milý hochu, ve skutečnosti se věci takto nedějí! Lidé neklopýtají přes ohromné objevy, aby pak o nich ztratili důkazy! To ponechme spisovatelům románů, Ten člověk jest přeplněn takovými šašky, jako opičí domek v zoologické zahradě. Vše jest pouhým prázdným žvástem!«
»Ale což onen americký básník?«
