stečné mozkové ochrnutí! Ochablost rozumu! Podivuhodné!«
Byl mi příliš směšným, aby mne to bylo zlobilo. A vskutku bylo by to mrháním síly, neboť, kdybyste se byli chtěli na tohoto muže zlobiti, byli byste ve zlosti bez přetržení. Spokojil jsem se s unaveným úsměvem. »Bylo mi nápadné, že onen člověk je tak malý,« řekl jsem.
»Pohleďte sem!« vykřikl, nakláněje se vpřed a klepaje na obrázek prstem, jenž vyhlížel jako veliká, chlupatá jitrnice. »Vidíte přece za zvířetem onu rostlinu. Domnívám se, že jste si myslil, že to je nějaká pampeliška anebo něco podobného, jak? Nuže, to je opravdová palma kostrboulová, která dorůstá až do padesáti nebo šedesáti stop. Což pak nevidíte, že onen člověk jest zde nakreslen účelně? Ve skutečnosti by přece nemohl takhle státi před oním zvířetem a zůstati na živu, aby je mohl nakresliti. Načrtal tam svoji vlastní postavu, aby tím podal poměr velikostí. Řekněme, že byl asi pět stop vysoký. Strom jest desetkráte vyšší, a to bychom právě očekávali.«
»Dobré nebe!« zvolal jsem. »Tu si tedy myslíte, že ono zvíře bylo — — jakže, vždyť by nádraží Charing Cross sotva stačilo pro takového netvora jako chlívek!«
»Nehledě k této nadsázce, jest to zajisté exemplář úplně vyrostlý,« pravil profesor vlídně.
»Avšak,« zvolal jsem, »nelze přece zkušenosti veškerého lidského pokolení odstraniti na základě takového prostého náčrtku« — zatím
