hoto tvora se podobala hlavě ptačí, tělo bylo jako u nafouklé ještěrky, vlekoucí se ohon byl opatřen hroty, které čněly vzhůru a zakřivená záda byla opatřena hřebenem pilovitého třepení, které vypadalo jako tucet kohoutích hřebínků, postavených za sebou. Před tímto tvorem byl jakýsi směšný trpaslík nebo postava malého človíčka, jež tu stála a zírala na zvíře.
»Nuže, co o tom soudíte?« zvolal profesor mna si ruce s výrazem triumfu.
»Je to nestvůra — je to příšerné.«
»Ale co ho pohnulo, aby nakreslil takové zvíře?«
»Myslím, že obyčejný rum.«
»Ach, to jest tedy vaše nejlepší vysvětlení?«
»Nuže, pane a jaké jest vaše?«
»Moje vysvětlení jest zcela pochopitelné, totiž, že onen tvor žije, že jest nakreslen podle přírody.«
Byl bych se zasmál, ale napadlo mne, že bychom se mohli podruhé točiti po celé chodbě jako ventilátor v okně.
»Zajisté,« řekl jsem, »zajisté,« — vyslovil jsem to tak, jako když uklidňujeme blbce. »Ale přiznávám se,« dodal jsem, »že mne mate tato malinká lidská postava. Kdyby to byl Indián, mohli bychom ji považovati za důkaz nějakého trpasličího kmene, avšak jest zřejmo, že to jest Evropan v širokém klobouku proti slunci.«
Profesor zafuněl jako pohněvaný býk. »Tímhle jste zasáhl černé,« řekl, »tímhle opravdu rozšiřujete můj názor o všech možnostech. Čá-
