kračoval, se vzrůstající důstojností, »pojďme tudy, je-li vám libo.«
Vstoupili jsme do téhož pokoje, který jsme před deseti minutami tak hlučně opustili. Profesor zavřel za námi pečlivě dveře, pokynul mi, abych se usadil do křesla a přisunul mi pod nos bedničku s doutníky.
»Jsou to pravé San Juan Colorado,« pravil. »Dráždiví lidé, jako vy, se nejlépe upokojí narkotickými prostředky. Dobré nebe! Nechtějte přece špičky doutníku ukousnouti! Uřízněte ji a uřízněte ji s úctou! A teď se pohodlně usaďte a slyšte pozorně, co vám povím. Když by se vám naskytla nějaká poznámka, ponechte si ji na dobu vhodnější.
»Nejdříve něco poznamenám ohledně vašeho návratu do mého domu, z něhož jste byl spravedlivě vystrnaděn.« Při těchto slovech zježil vousy a zíral na mne jako člověk, jenž chce vyzývati a probouzeti odpor. — »Tehdy, po onom, jak jsem řekl, zaslouženém vystrnadění. Důvod k tomu byl vaší odpovědí, kterou jste dal onomu nejvýš horlivému policistovi a ve které jsem poznával jakýsi záblesk dobrého cítění s vaší strany. — V každém případě mnohem více citu, než jak jsem uvyklý spojovati s vaším povoláním. Když jste připustil, že vina za onu událost byla na vaší straně, dal jste tím důkaz o jakési duševní neodvislosti a další důkaz o širších názorech, což probudilo moji příznivou pozornost. Podřád lidských tvorů, ke kterým na neštěstí náležíte, býval vždycky pod
