mým duševním obzorem. Ale vaše slova vás nad tento obzor náhle vynesla. Vplul jste v okruh mé vážné pozornosti. Z toho důvodu jsem vás žádal, abyste se se mnou vrátil, poněvadž jsem se rozhodl, že se s vámi lépe seznámím. Budete tak laskav a umístíte popel ze svého doutníku na malý japonský podnos, ležící tamhle na bambusovém stole, který stojí vedle vašeho levého lokte.«
Vše to hřímal jako profesor, který mluví k celé třídě. Otočil se na své židli tak, že se díval přímo na mne a seděl tam všecek nadmutý, jako obrovská volská žába s hlavou zvrácenou v zad a s očima zpola přivřenýma pod oteklými klapkami. Náhle se otočil stranou a pak jsem viděl před sebou pouze jeho rozcuchané vlasy, z nichž vyčnívalo jeho rudé oko. Hrabal se ve spoustě papírů, jichž byly hromady nastlány na jeho psacím stole. Pak se ke mně obrátil, drže v ruce jakousi velmi roztrhanou knihu pro náčrtky.
»Chci s vámi promluviti o Jižní Americe.« řekl, »Žádné poznámky, je-li vám libo. Ale nejdříve si přeji sděliti vám, že nic z toho, co vám teď řeknu, nesmí býti opakováno nižádným veřejným způsobem, dokud k tomu neobdržíte mého výslovného svolení. Ale takové svolení vám při všech lidských možnostech nebude nikdy dáno. Je vám to jasné?«
»Jest to velmi kruté,« řekl jsem. »Zajisté nějaký moudrý důvod — —«
Profesor položil svůj zápisník na stůl.
