proud, nesoucí čtyry cestovatele na ramenou, se pohyboval ke dveřím. Venku na ulici nastal neobyčejný výjev. Shromáždění, čítající ne méně než stotisíc lidí, zde čekalo. Hustě nacpaný zástup se šířil od druhé strany Langhamova Hotelu až k Oxfordskému Cirku. Pochvalný řev pozdravil čtyry dobrodruhy, jakmile se objevili v prudkém světle elektrických lamp, před dvoranou, vysoko nad hlavami lidstva.
»Průvod! Průvod!« ozvalo se pokřikem. V hustém klínu, který zatarasoval ulice od jedné strany ke druhé, se dal zástup na pochod a sice směrem Regent-Streetu, Pall Mall, St. James’s Streetu do Piccadilly. Celý ústřední londýnský ruch byl zaražen a mnoho zpráv bylo podáno o srážkách mezi demonstrujícími s jedné strany a policií a drožkáři se strany druhé. Až teprve po půl noci byly čtyři cestovatelé propuštěni u vchodu do bytu lorda Johna Roxtona v Albany, kde se teprve rozjařený zástup rozešel po zapění ve sboru ‚Jsou to všichni švarní hoši’, s připojením národní hymny. A tak se skončil jeden z nejpozoruhodnějších večerů, jakého byl za dlouhou dobu Londýn svědkem.«
Potud můj přítel Macdona. Toto líčení lze považovati za přesný, třeba že trochu květnatý popis onoho jednání. Pokud se týče přední události, vzniklo tím v obecenstvu zmatené překvapení, avšak netřeba podotýkati, že tak nebylo u nás. Čtenář si vzpomene, jak jsem se setkal s lordem Johnem Roxtonem, právě při příležitosti, když si ve své ochranné krinolině vyšel,