smrtelném strachu svých předtuch. Ale běda, jeho výstraha přišla pozdě! Za okamžik potom přiletělo zvíře, narážejíc a bouchajíc na zdi jako veliký motýl pod skleněným příklopem, k volnému otvoru, protáhlo jím svoje ohyzdné tělo a zmizelo. Profesor Challenger klesl zpět do svého křesla a zakryl si rukama tvář, kdežto obecenstvo si ulevilo dlouhým a hlubokým oddechem, jakmile poznalo, že tato událost se skončila.
»A pak — ach, jak máme popsati, co se událo potom — když celé množství většiny a když všechna přesvědčená menšina se spojily k veliké vlně nadšení, jež se vzdouvala od zadu dvorany, nabývajíc svým postupem velikosti, převalila se přes orchestr, zatopila podium a odnesla pak na svém hřebenu čtyry hrdiny?« (Dobře pro vás, Macu, že jste to tak řekl!) »Jestliže obecenstvo učinilo něco méně, než co bylo spravedlivé, dojista, že projevilo úplné zadostiučinění. Všechno povstalo. Každý činil posuňky, křičel a byl v pohybu. Kolem čtyř cestovatelů se utvořit hustý zástup výskajících lidí.
»Vzhůru s nimi! Vzhůru s nimi!« křičelo sta hlasů. V okamžiku se nad zástupem objevily čtyry postavy. Nadarmo se chtěly vyprostiti. Byly drženy na svých vysokých čestných místech. A také by bývalo věcí namáhavou, spustiti je dolů, kdyby si toho bylo obecenstvo přálo, neboť zástup kolem nich byl příliš hustý.
»Na Regent Street! Na Regent Street!« zněly hlasy. Pak nastal v tlačenici jakýsi vír a volný
