Stránka:CONAN DOYLE, Arthur - Ztracený svět.djvu/324

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka byla zkontrolována


nastávala temnota, byli jsme již připraveni k odchodu. S velikou námahou jsme vynesli svoje věci nahoru a pak, ohlédnuvše se rozloučili jsme se posledním dlouhým pohledem s touto podivnou zemí, jež, jak se obávám se stane záhy obyčejnou a bude kořistí lovce a podnikatele. Ale každému z nás byla tato země krajinou kouzelných snů a romantiky, zemí ve které jsme se mnohého odvážili, kde jsme mnoho trpěli a mnohému se naučili — byla to naše země a tak ji budeme vždy rádi nazývati. Po naší levici svítily sousední sluje svými červenavými ohni do temnoty. Pod stráněmi dole slyšeli jsme zvedající se hlasy Indiánů, kteří se smáli nebo zpívali. Vzadu byl dlouhý pás lesů a uprostřed, zaříc nejasně v temnotě, bylo veliké jezero, otčina podivných nestvůr. A právě, když jsme se tak dívali, pronikl k nám zcela jasně temnotou vysoký, řičivý výkřik, volání některého příšerného zvířete. Byl to opravdu vhodný hlas Země Maple Whiteovy, jež se s námi loučila. Pak jsme se obrátili a vnikli jsme do jeskyně, kterou vedla naše cesta k domovu.

Za dvě hodiny později jsme byli my, naše zavazadla a vše, co jsme měli na úpatí skalin. Nehledě k zavazadlům Challengerovým, neměli jsme obtíží. Nechavše veškeré věci na místě, kde jsme sestoupili, vydali jsme se ihned na cestu do Zambova ležení. Za časného jitra jsme tam došli, ale ke svému úžasu nenalezli jsme tam jednoho ohně, nýbrž hned celý tucet. Záchranná výprava sem právě přišla. Bylo tam