kolik Indiánů bylo roztroušeno na travnatém úbočí před jeskyněmi, zabývajíce se různými pracemi. Náhle vznikl pronikavý, poplašný křik, při němž slovo »stoa« se rozléhalo ze sterých úst. Se všech stran pádili muži, ženy i děti, hledajíce v divém úprku úkryt a tísnili se na schodištích v šíleném spěchu a hleděli dosáhnouti jeskyní.
Vzhlédnuvše vzhůru, viděli jsme, že na nás kývají nahoře na skalách rukama a že nám naznačují, abychom se k nim přidružili v jejich útulku. Chopili jsme se oba svých opakovaček a běželi jsme, abychom viděli, jaké nebezpečí vlastně hrozí.
Náhle vyrazila z blízké lesní houštiny skupina asi dvanácti nebo patnácti Indiánů, kteří prchali, jako by jim šlo o život a jim v patách byly dvě z oněch hrůzných nestvůr, které zničily náš tábor a z nichž jedna mne pronásledovala na mém osamělém výletu. Svým tvarem se podobaly hrozným ropuchám a pohybovaly se neustálými skoky, avšak jejich velikost byla neuvěřitelná, neboť předstihovaly v tom největšího slona. Nikdy jsme jich před tím neviděli, leda v noci, neboť to jsou vskutku zvířata noční a vycházejí za dne jenom tehdy, když byla ze svých brlohů vyplašena, jako se stalo nyní. Stanuli jsme při pohledu na ně v úžasu, neboť jejich hrboly a bradavicemi pokrytá kůže měla zvláštní měnivé zbarvení, jako bývá u ryb a sluneční světlo na ně dopadalo při každém je-
