mnou. Byl snad tohle onen vyfintěný lord John Roxton, jenž seděl onoho večera ve svém londýnském bytě uprostřed perských koberců a obrazů, při růžové záři zbarvených světel? A byl snad tohle onen úctu vzbuzující profesor, jež se nadýmal za velikým psacím stolem ve své obrovské pracovně v Enmore Parku? A konečně, zdali mohla býti ona přísná a úpravná postava která vystoupila na podium před zahájením schůze v zoologickém ústavu tímto mužem, kráčejícím přede mnou? Ani tři nejhorší tuláci, se kterými by se člověk potkal na některém londýnském předměstí, nemohli vypadati ubožeji a nešťastněji. Jest pravda, že jsme byli teprve sotva týden anebo asi podobně na vrcholu planiny, ale veškeré malé zásoby našich šatů byly v táboře dole a tento jediný týden se ukázal k nám všem velmi krutým, — ačkoliv ke mně zase nejméně, neboť jsem nemusil zápasiti s lidoopy. Moji tři přátelé ztratili vesměs klobouky a měli teď na hlavách přivázány kapesníky. Jejich oděvy na nich visely v cárech, a jejich neholené, mrzuté tváře bylo lze sotva poznati. Summerlee jako Challenger kulhal při každém kroku. A já jsem za sebou vlekl nohy slabostí, ještě po onom zděšení z rána a v týle jsem cítil takovou ztuhlost po onom vražedném hmatu, kterým jsem je měl sevřeno, jako bych tam měl kus prkna. Byli jsme opravdu společností pořádně pochroumanou a proto jsem se nedivil, když jsem viděl naše indiánské společníky ohlížeti se příležitostně po nás s hrůzou a úža-
