způsobem dokončili svůj úkol, a když bychom nabyli dokonalejších vědomostí o tajemství Země Maple Whiteově, vrátíme se s plnou silou k našemu životnímu problému, jak bychom odtud unikli a vrátili se. I sám Challenger připouštěl rád, že potom by bylo vykonáno vše, proč jsme sem přišli, že pak bude naší prvou povinností starati se, abychom přinesli do zemí civilisovaných úžasné objevy, které jsme učinili.
Teď jsme si mohli také trochu klidněji prohlédnouti Indiány, jež jsme zachránili. Byli to muži malého vzrůstu, svalnatí, čilí a dobře vyvinutí, s dlouhými sporými a černými vlasy, které měli vzadu svázány koženým řemínkem v uzel. Také jejich zástěry byly zhotoveny z kůže. Jejich tváře byly bez vousů, pěkných tvarů a veselého výrazu. Boltce jejich uší, jež byly potrhány a zkrváceny, dokazovaly, že je měli protknuty aby v nich nosili nějaké ozdoby, které jim však jejich vítězové vyrvali. Jejich jazyk, ačkoliv jsme mu nerozuměli, se zdál, když mluvili mezi sebou, plynný a když ukazovali na sebe a vyráželi slovo »Aceala« mnohokráte za sebou, pochopili jsme že jest to jméno jejich národa. Někdy hrozili zaťatými pěstmi k lesům a volali se staženými tvářemi strachem a nenávisti: »Doda! Doda!« Bylo to zajisté slovo, jímž označovali svoje nepřátele.
»Co o nich soudíte, Challengere?« tázal se lord John. »Jedno jest mi úplně jasné, totiž to, že onen chlapík, který má v předu oholenou hlavu, jest jejich náčelníkem.«
