však váhal jsem dlouho, než jsem se odvážil na dosah onoho hrůzného tvora, který by mne byl málem zničil. Jak jsem mohl věděti, zdali snad někde nečíhá, za nejbližší skupinou křoví, čekaje, až se zase objevím? Avšak dodal jsem si srdce, vzpomenuv si jedné rozmluvy mezi Challengerem a Summerleem, jež se týkala zvyků těchto velikých ještěrů. Oba profesoři souhlasili v tom, že tyto nestvůry byly skutečně jako bez mozku, že v jejich malých lebečních dutinách nebylo místa pro nějakou jiskru rozumu a že jestliže zmizely z ostatních částí světa, stalo se tak jistě pro jejich vlastní hloupost, která jim znemožňovala, přizpůsobiti se měnícím se okolnostem.
Kdyby na mne ono zvíře teď někde čekalo v záloze, znamenalo by to, že dovedlo pochopiti, co se se mnou stalo, a to by zase dokazovalo nějakou sílu, která dovede spojovati příčinu s výsledkem. Bylo tedy zajisté pravděpodobnější, že takový tvor bez mozku, který jednal jedině podle nejasných, loupežných pudů, se asi vzdal své honby, když jsem zmizel a po krátké chvíli překvapení, bezpochyby odešel, aby si hledal oběť novou. Vylezl jsem tedy na okraj jámy a rozhlížel se. Hvězdy bledly a obloha se jasnila a chladný ranní vítr vál příjemně do mého obličeje. Neviděl jsem, aniž jsem slyšel něco podezřelého, takže jsem soudil, že zde po mém nepříteli není ani stopy. Pak jsem pomalu vylezl z jámy úplně, a posadil jsem se na chvíli na zem, jsa hotov skočiti nanovo do svého útulku,
