Stránka:CONAN DOYLE, Arthur - Ztracený svět.djvu/247

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka byla zkontrolována

kdyby se objevilo nějaké nebezpečí. Potom, jsa ubezpečen naprostým tichem a vzrůstajícím světlem, sebral jsem veškerou svou odvahu a kradl jsem se zpět stezkou, kterou jsem přišel. Když jsem přešel kus cesty, zvedl jsem svoji ručnici a krátce potom jsem dospěl k potoku, jenž mi byl vůdcem. A tak ohlížeje se mnohokráte ustrašeně, jsem spěchal k domovu.

Náhle však se něco událo, co mně připomnělo moje nepřítomné soudruhy. V jasném a tichém ranním vzduchu zazněl náhle v dálce ostrý a tvrdý zvuk jediného výstřelu z pušky. Zastaviv se, naslouchal jsem, ale nic dalšího jsem neslyšel. Za okamžik jsem se poděsil myšlenkou, že snad upadli do nějakého nebezpečí, ale pak mne napadlo prostší a přirozenější vysvětlení. Bylo teď jasné denní světlo. Zajisté, že zpozorovali moji nepřítomnost a domnívali se, že jsem zabloudil v lesích a vypálili onu ránu z pušky, aby mne vedla domů. Jest sice pravda, že jsme se rozhodli se vší přísností nestříleti, avšak zdálo-li se jim, že jsem snad v nebezpečí, tu by zajisté neváhali, a překročili by toto naše pravidlo. Bylo teď třeba, abych spěchal co nejvíce, a pokud mi jen bylo možno a abych je uklidnil.

Byl jsem však unaven a vyčerpán a proto můj postup nebyl tak rychlý, jak jsem si přál. Ale konečně jsem došel na místa, která jsem znal. Zde bylo bahniště pterodactylů po mé levé ruce a tamhle přede mnou byla mýtina iguano-