tedy svoji nepotřebnou pušku, pustil jsem se do běhu a urazil jsem půl míle tak rychle jako nikdy před tím v životě. Údy mne bolely, prsa se mi dmula a cítil jsem, že mi praská hrdlo nedostatkem vzduchu, ale přece jen, tuše za sebou onu hrůzu, jsem běžel dále a dále. Konečně jsem stanul, neboť jsem se již sotva mohl pohnouti. Na okamžik jsem se domníval, že jsem se zvířete zbavil. Stezka za mnou byla zcela tichá. Ale náhle, s praskáním zlomených větví a s dupotem obrovských nohou a těžkým oddechováním nestvůrných plic, se zjevilo zvíře za mnou nanovo. Bylo mi již docela v patách. Byl jsem ztracen.
Že jsem jen byl takový šílencem a zdržoval se tak dlouho, než jsem se dal na útěk! Až do této chvíle mne netvor pronásledoval, jsa veden pouze čichem, a jeho pohyby byly pomalé. Ale teď, jakmile jsem počal utíkati, mne skutečně viděl. A od toho okamžiku mne štval, jsa veden zrakem, neboť cesta mu ukazovala, kudy jsem ubíhal. Když pak dospěl na začátek cesty, vymršťoval se za mnou velikými skoky. Měsíční záře svítila na jeho veliké, vyboulené oči, na řadu obrovských zubů v jeho otevřené tlamě a na lesknoucí se drápy, které měl na svých krátkých a silných předních nohách. S výkřikem hrůzy jsem se obrátil a pádil jsem divoce po stezce. Za mnou však zněl hluboký a těžký zvuk dechu tohoto netvora, vždy hlasitěji a hlasitěji. Jeho mocný dupot byl již takřka vedle mne. Každým okamžikem jsem očekával, že pocítím
