válečného zpravodaje při nejbližší velké válce by bylo v mém dosahu. Chopil jsem se jedné pušky — nábojů jsem měl beztoho plné kapsy — a pak, odsunuv trnité křoví od vchodu do naší ohrady, rychle jsem vyklouzl. Svým posledním pohledem jsem se přesvědčil, že Summerlee nemá o mém odchodu ani potuchy, neboť byl věru strážcem málo užitečným a dosud tu klímal před dýmajícím ohněm, jako nějaká podivná, mechanická hračka.
Neušel jsem ještě ani sto metrů a již jsem hluboce litoval svého ukvapení. Zdá se mi, že jsem někde v tomto svém vypravování učinil zmínku, že jsem nadán přílišnou obrazotvorností, abych mohl býti mužem skutečně odhodlaným, že však mám nepřemožitelnou obavu, abych nevypadal jako bázlivec. A to bylo právě pohnutkou a mocí, která mne hnala ku předu. Nedovedl jsem se prostě vrátiti s prázdnýma rukama. I kdyby mne moji soudruzi nebyli pohřešili, a kdyby nikdy nezvěděli o mé slabosti, zůstal by přece v mé duši jakýsi nesnesitelný pocit studu sama před sebou. A přece zase jsem se chvěl poznávaje svoje postavení, ve kterém jsem se octl a byl bych snad v onom okamžiku dal vše, co jsem měl, kdyby mne to mohlo čestně vyprostiti z této situace.
V lese bylo děsno a hrozno. Stromy rostly tak hustě u sebe a jejich větve, zarostlé lupením, se tak šířily, že jsem neviděl ani stopy měsíčního světla kromě toho, že tu a tam tvořily vyšší větve jakousi síťovitou spleť, odrážející se
