proti hvězdnaté obloze. Když moje oči trochu uvykly temnotě, poznal jsem, že mezi stromy byly různé stupně stínů — že některé z nich byly nezřetelně viditelny, kdežto mezi nimi a uprostřed nich byly stinné skvrny, černé jako uhlí, podobající se úzkým slujím před nimiž jsem se chvěl, když jsem kolem nich kráčel. Vzpomněl jsem na ony zoufalé výkřiky mučeného iguanodona — na onen strašlivý povyk, který se byl rozléhal lesy. Myslil jsem také na onen okamžitý pohled, který se mi naskytl na okamžik při světle pochodně, již držel lord John, na onu opuchlou, bradavicemi pokrytou tlamu, ze které kypěla krev. A teď právě jsem byl v lovišti tohoto netvora. Každým okamžikem se mohl ze stínů na mne vrhnouti — co chvíli mohla přijíti tato bezejmenná a děsná nestvůra. Stanul jsem a vyňav jeden náboj z kapsy, otevřel jsem závěr své pušky. Ale když jsem se dotkl páky, ulekl jsem se tak, že se mi skoro až zastavilo srdce. Vzal jsem totiž s sebou brokovnici a nikoliv kulovnici.
A zase se mne zmocnil popud, abych se vrátil. V tomhle byl dojista výborný důvod k mé omluvě — byl to důvod, kterým bych se byl nijak a před nikým neponížil. Ale tu zase moje pošetilá pýcha zápasila s rozumem. Nezdar mne nemohl — nesměl mne potkati. A pak přece i moje kulovnice by byla bezpochyby zcela neužitečnou, právě tak jako brokovnice, proti nebezpečí, které mne mohlo potkati. Kdybych se
