budeme moci s sebou vzíti alespoň zběžný nárys její mapy.« Profesor Summerlee trochu netrpělivě zafuněl.
»Ztrávili jsme dva dlouhé dny výzkumy« pravil,» a přece nejsme moudřejší ohledně zeměpisu tohoto místa než jak jsme byli s počátku. Jest jasno, že tato krajina jest hustě zalesněna a bylo by třeba několika měsíců, kdybychom ji chtěli proniknouti a poznati vztahy jejich vzácných části. Kdyby zde bylo nějaké ústřední hory, byla by věc jiná. Ale pokud vidíme, sklání se krajina všude určitým směrem čím dále jdeme tím jest pravděpodobnější, že se nám nedostane všeobecného rozhledu odnikud.«
V tomto okamžiku jsem obdržel jakés vnuknutí.
Náhodou jsem zvedl oči k obrovskému sukovitému kmenu stromu gingkového, jenž nad námi rozkládal svoje větve. Bylo jisto, že jestliže jeho kmen přesahoval svou tlouškou všechny ostatní, bylo s jeho výší právě tak. A byl-li okraj vysočiny opravdu nejvyšším bodem, proč by nemohl tento mohutný strom býti jakousi strážní věží, ovládající celou krajinu? Vzpomněl jsem si, že již od svého dětství, když jsem běhal jako chlapec po písku, dovedl jsem vždy směle a dovedně šplhati na stromy. Moji soudruzi mohli nade mnou vynikati na skalách, ale pokud se týče těchto větví, věděl jsem, že je předčím. Kdybych se jen mohl postaviti na nejnižší postranní větve tohoto obrovského stromu, tu by
