bylo opravdu podivné, abych nedovedl vyšplhati až k jeho vrcholu. Moji soudruzi byli touto myšlenkou potěšeni.
»Náš mladý přítel,« pravil Challenger, nadýmaje červená jablka svých tváří, »dovede prováděti akrobatické produkce, jež by byly nemožny muži vzezření pevnějšího, ačkoliv také asi více imponujícího. Schvaluji jeho rozhodnutí.«
»Při svatém Jiří, milý příteli, chopil jste se toho za pravý konec-« řekl lord John, poklepávaje mi na zádech. »Nedovedu si vůbec představiti, proč nikdo z nás na to nepomyslil již dříve! Zbývá nám jen sice asi hodina denního světla, ale vezmete-li si s sebou zápisník, budete moci přece jen načrtati hrubý nárys této krajiny. Jestliže postavíme tyto tři bedničky se střelivem ke stromu, vysadím vás velmi brzy na spodní větve.« Stál na bedničkách, kdežto já jsem přistoupil ke kmenu a lord John mne pak pomalu zvedal. V tom však přiskočil profesor Challenger a vysunul mne svojí velikou rukou tak mocně a náhle, že mi bylo, jako by mne na strom přímo vystřelil. Chopiv se oběma rukama větve, zachycoval jsem se namáhavě svýma nohama, až jsem se konečně dostal nejprve tělem a pak koleny na haluz. Tam rostly tři skvostné větve vedlejší, jako veliké hříčky žebříků, právě nad mojí hlavou. A pletivo pohodlných větví bylo mezi nimi, takže jsem šplhal vzhůru s takovou rychlostí, že jsem záhy ztratil půdu z dohledu, a neviděl jsem pod sebou nic, než listí. Tu a tam jsem se musil zastaviti a jednou jsem se musil
