straně skalního jehlance před námi opálená tvář, obličej Gomeza, míšence. Ano, byl to Gomez, avšak nikoli již onen Gomez s pokorným úsměvem a s výrazem na tváři, podobným masce. Viděli jsme obličej s planoucíma očima a se skřivenými rysy, obličej skroucený nenávisti a šílenou radostí z ukojené pomsty.
»Lorde Roxtone!« volal. »Lorde Johne Roxtone!«
»Ano,« řekl náš soudruh, »zde jsem.«
Přes propast k nám dolehl posměšný výkřik.
»Ano, tam jste, anglický pse a tam také zůstanete! Čekal jsem stále a stále a teď se dostavila moje chvíle. Bylo vám obtížno dostati se nahoru, ale obtížnější bude sestoupiti dolů. Prokletí blázni, teď jste chyceni všichni do jednoho!«
Byli jsme příliš ohromeni, abychom mohli promluviti. Stáli jsme tu a zírali jsme před sebe úžasem. Ulomená větev, ležící na trávě, nám prozrazovala, kde jí použil jako páky, kterou náš most nadzvedl a svalil dolů. Potom jeho obličej zmizel, avšak ihned na to se zase objevil s výrazem ještě šílenějším než prve.
»Málem bychom vás byli zabili balvanem u jeskyně,« křičel, »ale takto jest to lépe. Bude to pomalejší a hroznější. Vaše kosti se tam nahoře budou bělati a nikdo neví, kde budete ležeti, aby je přišel pohřbíti. Až budete ležeti, lorde Johne, umíraje, vzpomeňte si na Lopeza, kterého jste před pěti lety zastřelil na řece Putomayo. Jsem jeho bratr a ať se stane cokoliv, zemřu teď šťa-
