dopadal proud slunečního světla, tenký jako ostří nože a patnáct stop nad hlavami jsme viděli vrcholky třtin, kývající se pod modrou oblohou. Nevím, jaký druh zvěře obývá takové houštiny, ale několikráte jsme slyšeli šplouchání velikých, těžkých zvířat zcela na blízku. Podle zvuků, které vydávala, soudil lord John, že by to mohl býti divoký hovězí dobytek. Právě když se počínalo stmívati, opustili jsme tento pás bambusové houštiny a ihned jsme se rozložili táborem, jsouce tímto nekonečným dnem vyčerpáni.
Časně z rána, následujícího dne, jsme byli již zase na nohou, a viděli jsme, že povaha krajiny se poznovu změnila. Za námi byla bambusová stěna tak určitá, jako by označovala tok řeky. Před námi byla otevřena planina, zvedající se zvolna do výše a porostlá tu a tam jednotlivými skupinami stromovitých kapradin, při čemž celek se před námi křivil, až byl konečně uzavřen dlouhým hřbetem v podobě velrybí páteře. Tohoto hřbetu jsme dostihli kolem poledne, abychom se přesvědčili, že jest za ním pouze nehluboké údolí, zvedající se poznovu s mírným stoupáním, které vedlo k nízké, oblé čáře obzorové. Na tomto místě, když jsme přetínali prvý z těchto kopců, se cosi událo, co mohlo býti po případě věcí velice důležitou.
Profesor Challenger, který se dvěma zdejšími Indiány byl v předu naší společnosti, se náhle zastavil a ukazoval rozčileně v pravo. Když tak učinil, viděli jsme ve vzdálenosti asi
