ské vesnice. Tam trval profesor na tom, abychom vystoupili na břeh a aby byla »Esmeralda« poslána zpět do Manaosu. Vysvětloval nám, že záhy doplujeme k proudům a slapům, které by její další použití učinily nemožným. Soukromě pak dodával, že se teď již blížíme ke vchodu do neznámých končin a že bude tím lépe, čím méně lidí zasvětíme ve svou důvěru. Za tím účelem si vyžádal také od každého z nás slovo cti, že ani nic neuveřejníme, ani nic neprozradíme ohledně přesného klíče k našim cestám a naše služebnictvo bylo pak za stejným účelem zavázáno přísahami. Z toho důvodu jsem nucen k jistým nejasnostem ve svém vypravování a varoval bych svoje čtenáře, aby snad nehledali na mapách nebo nákresech nějaké vztahy k místům, o nichž se zmiňuji. Jejich vzájemné položení může sice býti správné, avšak směry kompasu jsou bedlivě přesunuty, takže mého popisu nelze jako skutečného vůdce v této končině naprosto použíti. Ať jsou důvody profesora Challengera ohledně zachování tajemství platnými či nikoliv, nám nezbývalo jiné volby, než-li je přijmouti, neboť on byl hotov vzdáti se spíše celé výpravy, než změniti podmínky, za nichž se uvolil, že nás povede.
Bylo dne druhého srpna, když jsme vrhli svůj poslední pohled na zevnější svět, rozloučivše se s »Esmeraldou«.
Od toho dne uplynulý další čtyry dny, v nichž jsme najali od Indiánů dvě veliké canoe, zbudované z materiálu tak lehkého (z kůže,
