jsem vstoupil do pokoje, přikývl tento starý muž a posunul si svoje brejle vysoko na holé čelo.
»Nuže, pane Malone, pokud slyším, pracujete velmi dobře,« pravil vlídným, skotským nářečím.
Poděkoval jsem mu.
»Výbuch v dolech byl výtečný. A právě tak se vám podařil i oheň v Southwarku. Máte opravdu nadání k popisům. Co jste si přál?«
»Chtěl jsem vás požádati o laskavost.«
Učinil znepokojený obličej a jeho pohled se vyhýbal mým očím.
»Tak! Tak! Oč pak jde?«
»Domníváte se, pane, že byste mne mohl pověřiti nějakým úkolem ve prospěch našeho listu? Přičinil bych se co nejlépe, abych to dobře provedl a abych získal dobrou zprávu.«
»A na jaký to úkol pomýšlíte, pane Malone?«
»Na vše, pane, co je spojeno s dobrodružstvím a nebezpečím. Přičinil bych se opravdu co nejlépe. Čím by to bylo obtížnější, tím lépe by se mi to hodilo.«
»Zdá se, že vám velice na tom záleží, abyste přišel o život!«
»Abych svůj život ospravedlnil.«
»Božínku — ale, pane Malone, to je věru velmi — velmi vypínavé! Obávám se, že doba takových věcí již dávno přešla. Výlohy spojené s takovým »zvláštním poselstvím« kryjí sotva výsledek a pak, v každém případě, by to byl muž, zkušený, požívající jistého jména a chlubící
