liká dobrodružství a veliké odměny. Vizte mne tedy v redakci ‚Daily Gazette‘ jako člena redakčního personálu, jehož jsem byl naprosto nevýznačnou jednotkou s umíněným rozhodnutím, že bude-li možno, ještě této noci naleznu úlohu, jež by byla hodna mé Klaudie! Byla to snad tvrdost, bylo to sobectví, že mne žádala, abych se k její oslavě odvážil svého života? Takové myšlenky příslušely ovšem středověku a nikoliv horlivému, třiadvacetiletému muži, v horečce jeho první lásky.
Kapitola II.
Pokuste se o štěstí u profesora Challengera.
Měl jsem vždycky rád Mc. Ardlea, bručivého, starého šéfredaktora s červenou hlavou a ohnutými zády a skoro jsem se domníval, že také on má rád mne. Skutečným šéfem byl ovšem Beaumont, avšak žil v onom vzácném ovzduší nějaké olympické výšiny, odkud nemohl rozeznati nic menšího než leda nějakou mezinárodní zápletku nebo rozbití vládního kabinetu. Někdy jsme ho vídali přicházeti v jeho osamělé majestátnosti do jeho vnitřního svatostánku, s očima nejasně se rozhlížejícíma a s myslí vznášející se nad Balkánem nebo nad Perským zálivem. Byl nad námi a za námi. Ale Mc. Ardle byl jeho prvním důstojníkem a toho jsme znali. Když
