Pohádka měsíčné noci.
To bylo dávno… Tmavý obrys hor
se v dáli tměl a měsíc na obzor
tak nádherný a velkolepý vcházel
a neznámý kdos po azuru házel
hvězd kouzlo snivé. Krajem večer táh’ —
a my se chvěli v divných vzpomínkách.
…A ona hrála. Zlatý její vlas
v měsíčné záři chvějivě se třás’
a chvěl se po té bílé, dětské skráni,
když u klavíru v tichém zadumání
tak v snivé záři celá stopena
nám při měsíci hrála Chopina.
Ah, ona hrála… velký její stín
se na koberci míhal rozestřín,
jak měsíc na ni lil své stříbro bílé —
a polibkem svým k tobě se zas chýle
se díval dlouho — zlaté dítě, víš? —
jak při té písni celičká se chvíš.
Ó vzpomeneš-li ještě někdy as,
jak na mne tenkrát sladce hleděla’s
a k pianu zas na svou přítelkyni —
zda vzpomeneš? Já vzpomínám si nyní
a vidím se zas jako mladý hoch,
když tebe, drahá, svou jsem zváti moh’…
