Ty nevíš, drahá…
Ty nevíš, drahá, jak mi teskno bývá,
když večer klesnou skráně unavené
a já jsem sám — noc jenom zádumčivá,
tak nesmírná se nad mou hlavou klene.
Když člověk cítí, jak je život krátký
a jak tu marně hyne, mře a strádá
a chvíle ta že nevrátí se zpátky,
když řekla’s mi: — Jak mám tě, hochu, ráda!
Ó miláčku, to hlava dnes mi šílí…
Dnes noc je zimní a vše dýše mrazem,
ten kraj se ztápí v závoj sněhu bílý —
a tenkrát jaro snášelo se na zem.
Ó tenkrát, tenkrát co nám létlo čelem,
a co hřálo nás a co kol jarem válo,
co chvělo se nám v srdci rozechvělém
a co se záře v sny nám rozesmálo!
Ó kde ten čas, kdy srdce srdci stačí
a provane cos sladkým dechem mládí,
v té vůni lesů, při té písni ptačí,
když řekli jsme si, jak se máme rádi.
