Dvě cesty.
Hle, zde je zas ta lávka na rozcestí,
kde nyní v dlaně chýlím hlavu bědnou.
A vidím zas, jak jdem tou cestou jednou,
kde hledali jsme nepoznané štěstí.
Kol stmívá se a tichem pějí ptáci.
Ty, v oku zář a v ruce svěží květy,
jdeš mlčky cestou, jež se v šeru ztrácí
i s obrysem tvé drahé silhouetty.
Já vidím jako drobné stopy tvoje
a kročeje tvé slyším v měkké trávě…
zas dívám se, ty ohlédáš se právě
a v duši mé je plno nepokoje.
A volám darmo… cesta pustá, prázná,
kde bez návratu zašlas, navždy, záhy.
A darmo myslím, pohledem svým vázna
na tratících se stopách tvojí dráhy — :
Že druhou cestou jít jsme mohli radši,
jež nebyla by vedla v pustá lada,
kde neláska a neštěstí se mračí
a v choré čelo těžký smutek padá.
Sychrov 26. 5. 85.
