Na kraji lesa.
Na kraji lesa sám a opuštěný
se dívám na ten drahý, zvadlý květ,
jejž před nedávnem bílá ruka ženy
mi utrhla. A tisknu k němu ret. -
A dívám se, déšť zvolna padá k zemi
a padá tak jako do dlaní mi hlava
a cosi kvílí stromů haluzemi;
ah, to je píseň zoufalá a lkavá
a je to píseň veliká a sirá
a je tam život muky celý, celý,
tak zhrzený a k pláči osiřelý
a ztracená v to jiné žití víra,
vše ztracené, jak z hrobu vstává zas
a vše to volá, pláče, stená, kvílí,
hřmí, burácí .. . a každý dech a ston
se jako dýka na dno v srdce vrývá
a výkřiků těch celý milion
a každý, každý s duší mojí splývá
a hlava má, ah moje hlava šílí —
— — — — — — — — — — —
Jak dávno tomu, když v té svaté chvíli
jsem líbal rty ti, ah, jak líbal rád,
a celováním rty už byly němé,
