jen naše oči, zarosené blahem,
to vyzradily, jak se milujeme,
a celý ráj plál ve tvém oku vlahém
a já jsem štěstí z tvého retu pil.
— — — — — — — — — — —
A když jsem dnes v kraj lesa vystoupil,
já viděl - (ah, zas ta bouře nyní duje
a hřmí a duní, vítr nachyluje
ty vršky stromů, lítost hlavu mou), —
já viděl tě, jak na jiném než na mém
jsi byla srdci, v jiném náručí
se chvělas, jak já tady chvěl se klamem —
a divoká kol píseň zahučí,
hněv, vášeň, bolest, dech, jenž kolem táh’
a hučel zvolna po těch korunách —
vše v jednu velkou harmonii splývá
a je to píseň divoká a dravá,
v ní děsná bouře, která neustává,
a upomínka jedna bolně tklivá
a mrazivý a ostrý vichr zimy
a stisknutí té ruky naposled.
— — — — — — — — — — —
Na kraji lesa, sám a opuštěný
se dívám na ten drahý, zvadlý květ.
Stránka:Bohdan Kaminský - Den štěstí - 1890.djvu/56
Vzhled
Tato stránka nebyla zkontrolována