Stránka:Bohdan Kaminský - Den štěstí - 1890.djvu/56

 jen naše oči, zarosené blahem,
 to vyzradily, jak se milujeme,
 a celý ráj plál ve tvém oku vlahém
 a já jsem štěstí z tvého retu pil.
— — — — — — — — — — —
 A když jsem dnes v kraj lesa vystoupil,
 já viděl - (ah, zas ta bouře nyní duje
 a hřmí a duní, vítr nachyluje
 ty vršky stromů, lítost hlavu mou), —
 já viděl tě, jak na jiném než na mém
 jsi byla srdci, v jiném náručí
 se chvělas, jak já tady chvěl se klamem —
 a divoká kol píseň zahučí,
 hněv, vášeň, bolest, dech, jenž kolem táh’
 a hučel zvolna po těch korunách —
 vše v jednu velkou harmonii splývá
 a je to píseň divoká a dravá,
 v ní děsná bouře, která neustává,
 a upomínka jedna bolně tklivá
 a mrazivý a ostrý vichr zimy
 a stisknutí té ruky naposled.
— — — — — — — — — — —

 Na kraji lesa, sám a opuštěný
 se dívám na ten drahý, zvadlý květ.