Tato stránka byla ověřena
48
Večerní procházka.
Srdce mého drahá paní,
nevím sám to více ani,
co vše leží mezi tím,
když v té chvíli těžké, dumné
naposled jsi stála u mne
a v dál zřela s pohnutím.
Ba mně zdá se, věčnost celá
jako by tím prázdnem zela
od té chvíle, paní má.
»V neshledání,« řekli jsme si.
V tmách tvé oči zhasly kdesi.
Díval jsem se za nima.
Pak se snesla zima na zem.
A tak smutno bylo, mrazem
chvěli jsme se v těžkých snách.
A pak jaro přišlo zpátky
— chvíle jen — a bez památky
zašlo zas. — Já k srdci sáh’.
A zas podzim, teskná doba
umírání. — Rok. — A oba
zas tu ruku v ruce jdem.
