Stránka:Bohdan Kaminský - Den štěstí - 1890.djvu/39

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka byla ověřena

 Že v dál mi odešla a že mé prchlo štěstí,
 že v duši bolí to, když sám jsem znovu zas,
 zda listem posledním to pláčí ratolesti? —
 Já měl jen podzim dřív — teď našel také vás.

 Mně dávno před vámi v sny zavála už zima,
 teď vane nad vámi a vás to bolí též,
 a teď nám oběma to jaro v zemi dřímá,
 teď, lese, jako já se v podzim zachvěješ…

 V těch pustých korunách to naříká a kvílí,
 zpěv ptačí dávno ztich’ i šepot blouznivý
 a velká, přísná noc se mlčky k zemi chýlí
 a padá na lesy a padá na nivy.

 A oddech mrazivý jak samo umírání
 vlá teskně kolem kol a vše jít musí v dál,
 vše tady umřít má a vše se smrti brání,
 pláň, která kvetla kdys, květ, který vítr svál.

 A tam, kde hasne den a kde se azur klene
 tak tmavě modravý, plá rudý, žhavý nach
 a slunce zavírá to oko zkrvácené
 a víčka ztrhaná se chvějí v mrákotách.

 Noc přísná, hluboká a bez konce a tmavá
 a dlouhá k zoufání — jen mlhy bílý pás
 v dál táhne přes lesy — — mně v dlaně padá hlava
 bez sladkých očí dvou jak tma je tu a mráz…