Stránka:Bohdan Kaminský - Den štěstí - 1890.djvu/38

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka byla zkontrolována
36


Loučení.

Zas tedy v širý svět, v tu všední vřavu ulic…
Vám s bohem, zahrady, kde přec jsem nebyl sám,
kde se mnou byla’s ty, svou hlavu k mojí tulíc…
Já hlavu kloním teď a tiše vzpomínám.

Ó s bohem, lavičky, kde seděli jsme spolu,
ó s bohem, procházky, jež náš jste zřely ples!
teď suché listí jen už zvolna padá dolů,
jak pod tou tíží snů má hlava padá dnes.

Vy háje bez konce a hluboké a dumné,
k vám letí píseň má s tou dumou v čele mém,
s tou plachou vzpomínkou, když stála tady u mne
v těch korun šumění, v tom dechu hlubokém.

Ó jak jít do dáli a nevzpomínat na tě
a snů těch zapadlých a blouznivých těch chvil,
když v lásce oko tvé a západ planul v zlatě
a peruť hvězdnatou k nám večer nachýlil.

A my jsme snili tu, tvá bílá ruka malá
v mé ruce chvěla se jak drobný, bílý květ,
a noc v svém náručí nás vroucně objímala.
vzplál azur hvězdami a touhou na rtu ret.

To večer sladký byl a snivý, neskonalý
a svatý, velký mír nám kanul v srdce níž…
Ó lesy hluboké, proč teď se smutkem halí
ta širá, širá pláň – a o čem, hájí, sníš?