Stránka:Bohdan Kaminský - Den štěstí - 1890.djvu/24

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka byla zkontrolována
22

A táhnou mlhy šeré
a tmavé stíny v polích,
ohromnou dálí v kráse růže steré
den zapadá a vrány do skal holých.

A vidíme ty vrány,
jež vzduchem ještě plují,
a skály zříme, jež jsou rozervány
jak lidské duše, které pochybují.

V těch skalách kleč se chytá
a kryje holé kostry,
a jejich čela, ta jsou dávno zrytá,
má člověk hoře, skála vítr ostrý.

A vidíme pás bílý,
kde Jizera se leskne,
a vidíme, jak zvolna večer chýlí
se nad Ještěda staré čelo teskné.

A tvůj zrak dálí hledá
to čelo rodné Sněžky —
tam v dáli ale je jen pára bledá
a nad námi, to soumrak je už těžký.

A co nás dálí láká,
tak daleko, jak říci!
A jak se stmívá a jak víc se smráká,
co naší duší táhne milující!

Den vidíme, jenž padá,
den štěstí, který hasne,