Tato stránka byla ověřena
15
Píseň.
Já byl jsem celý smutný život dlouhý
jak socha, která střeží
hrob zapadlý a prostý marné touhy
kdes moře na pobřeží.
Hrob chudý tak - leč přece komus drahý.
A socha stojí němá.
Neslétne paprsk v přísné její tahy
a úsměv pro ni nemá.
A táhnou léta přes ty její skráně
a jaro, jeseň, zima,
květ vesna, jeseň mlhy hodí na ně —
a dole mrtvý dřímá.
A hle, teď slétla holubička sivá
v tu prázdnou náruč její.
Ó miláčku, hle, kolem jaro zpívá
a ruce mé se chvějí.
