Stránka:Bohdan Kaminský - Den štěstí - 1890.djvu/17

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka byla zkontrolována
15


Píseň.

Já byl jsem celý smutný život dlouhý
jak socha, která střeží
hrob zapadlý a prostý marné touhy
kdes moře na pobřeží.

Hrob chudý tak - leč přece komus drahý.
A socha stojí němá.
Neslétne paprsk v přísné její tahy
a úsměv pro ni nemá.

A táhnou léta přes ty její skráně
a jaro, jeseň, zima,
květ vesna, jeseň mlhy hodí na ně —
a dole mrtvý dřímá.

A hle, teď slétla holubička sivá
v tu prázdnou náruč její.
Ó miláčku, hle, kolem jaro zpívá
a ruce mé se chvějí.