lého domku w lese dowedl, a babice měla po naději. Zlý člowěk urážku tak snadno neodpustí, a docela takowá stará čarodějnice; i přísahala, že se pomstí mladým manželům, ale teprw až by štěstí jejich nejwyššího stupně dosáhlo.
To bylo po roce, když mysliwcowá malou dcerušku porodila a jejich blaženost na wrch wystoupila. Když wyšla poprwé mladá matka po boku manželowě pod šíré nebe, byly stromy w plném kwětu, ptactwo zpíwalo, jakoby nemluwně wítalo, a kwětiny se skwěly we swých nejkrásnějších šatech, jakby swátek swětily. S chloubou a rozkoší položila matka dítě swé pod jabloň a modlíc se pohlédla k nebesům. Tu padly paprsky sluneční na spící dítě, a políbením je celé ozářily; andělowé maličtí stupowali po nich dolů, skláněli se k němu a zlíbali mu twářičky do čerwena. Kwítka mu wydychowala tu nejlíbeznější wůni, ptáci je swými nejlahodnějšími zpěwy kolébali a wětřík se nad ním jen zlehounka houpal, aby se nezbudilo. Jabloň stála tiše, a jen jednou se zachwěla a setřásla růžowý kwět na bílou plénku, jakby mu dárek podati chtěla. Tenkráte nebyly ještě chrámy, a mladá matka swé dítě Bohu obětowala pod širým nebem. Zem byla oltář, příroda chrám, wůně kwětin kadidlo, ptáci
