já nemám krejcaru peněz, nemám do úst chleba, bych je nasytila. Pane, ustrňte se nad nimi!“ prosila úpěnliwě ubohá matka.
„Proč máte děti? Žebráci nemají míti žádných dětí. Aby to plemeno hladem nepošlo, wymoří na poctiwém člowěku poslední kabát, a groš w kapse jist není. K čertu se wší žebrotou!“
„Pánbůh wás za ta slowa netrestej! Děti jsou Boží požehnání, a každý je má od Boha co nejswětější dar přijmouti. Já wás, pane kmotře, nenutím, abyste mi něco dal, aniž wám čeho beru; wždyť se Bůh nade mnou smiluje, a dobré srdce mi ku pomoci sešle. Buďte s Pánembohem!“
„Jděte k čertu a wíce mi na oči nechoďte, sice wás psem wyštwu.“
S pláčem šla chudá wdowa od boháče. Mlynářka slyšela rozmluwu mužowu, a bylo jí té ubohé wdowy líto. Skočila do komory, nabrala do mírky mouky, kus chleba, zatočila do zahrady, ženu zawolala k plotu a dala jí to. „To je prozatím, wšak já wám potají často pošlu. Tu mírku mi po Josífkowi pošlete,“ šeptala dobrosrdečná mlynářka, neboť se bála, aby hlas její k uchu mlynářowu se nedonesl.
Wdowa srdečně děkowala mlynářce a Bohu, že
