zapírají, a jestli umřeli, anebo někde w cizině jsou, proč žádný o nich nemluwí.
W domě byla mezi čeládkou stará děwečka, jménem Dorota, která již mnohá léta u nich sloužila, a říkaje k rodině patřila, té se konečně Bohdanka ptala, čí to jsou kazajky a košile, co w truhle leží, a nad nimiž matka plakala. Dlouho jí to nechtěla Dorota powědět, až jejím lichocením a prosbami pohnuta déle wzdorowat nemohla, a děwčeti o ztrátě sedmi bratrů powěděla. O jak se Bohdanka nad nešťastným osudem swých bratrů zarmoutila!
„Powídej mi, Dorotko,“ ptala se děwečky, „powídej, jak moji bratříčkowé wyhlíželi?“
Dorotka začala chlapce popisowat od hlawy k patě, wyprawowala, co který rád dělal a jedl, který byl dobrý a který lepší.
„O jak bych moje bratry byla milowala!“ zdychlo děwče, když Dorotka swou chwalořeč dokončila, a na chwíli se zamyslila. Najednou ale kadeřawou hlawinku wztýčila a ptala se: „Ale Dorotko, kam pak moji bratři ulítli, což sou na wěky ztraceni?“
„Ztraceni? to snad ne; ale kdož wí, na kterém místě sou zakleni. Pochybuji, aby se kdo odwážil po swětě je hledat.“
